Osudy dobré vojínky šukatérky

I člověk muže mít vlastnosti zvířete. Nepřemýšlení a hyenismus.

5. dubna 2013 v 13:34 | Šukatérka
Jsem smutná, nasraná a k politování nostalgická. Především mi vadí, že nepíšu z notbooku, ale normálního počítače a už jsem trošku vyšla ze cviku psát na normálkních klávesnicích. Včera jsem byla na Šukatérově představení, Modrý pták, a tam to všechno začalo.

Dárkodání

2. dubna 2013 v 13:59 | Šukatérka
Včera byl APRÍL. Nikoho jsem nenapálila a téměř nikdo nenachytal mě. Můj prvoaprílový článek měl úspěch, za což jsem nadšená a vděčná.

A najednou jsem řekla svůj názor

31. března 2013 v 9:04 | Šukatérka

Znáte to, když řeknete svůj názor a jste za něj souzení?

Šukaterčina nesnesitelná lehkost bytí...

27. března 2013 v 17:49 | Šukatérka
Jsem četla, že se vám líbí moje boty...Tak jsem vám sem hodila ještě jednu fotku...

I lost myself. Who am I?

26. března 2013 v 16:07 | Šukatérka
Mám pocit, že musím řešit x věcí. Nežiju přítomností, vzpomínám s hnusem na minulost a se strachem na budoucnost...


Na posranýho i hajzl spadne!

25. března 2013 v 15:48 | Šukatérka

Na každém míste něco vzniká. Třeba na tomhle stolku s kosmetickým bordelem každé ráno vzniká z ksichtu obličej. Jsou i místa, třeba zasněženej kopec, kde nevzniká nic, jen nasrání, že na jeho vrcholu nestojí super chata, kde můžete slavit bez toho, aby vás někdo vysíral, ale nějaká budka s rozbitým oknem a bez záchodu. A pak jsou místa, co jsou důležitá tím, co se tam říká, než tím, co se tam děje. To většinou bývají oslavy a po nich dochází k největším konflitům...

Není všechno zlato, co se třpytí...

22. března 2013 v 16:39 | Šukatérka
Celej den lítám nad vařícím hrncem. Ne, nevařím, jen jsem se pokoušela obarvit si tričko a hlavně cardigan na černo, a to barvou, kterou můžete vidět na fotce v tomhle článku. Myslela jsem, že když je barva drahá jak čert, hezky chytne. Ani hovno! Jsem sprostá a je mi to jedno. Nedoporučuju to kupovat.

Nelítostná zima, čaj a cigára

20. března 2013 v 14:53 | Šukatérka

Aneb včera jsem se podívala u okna a uviděla tohle! Myslela jsem, že mě odnesou všichni svatí. Hlavně, že je dneska astronomické jaro. Na tramvaj jsem čekala půl hodiny, ve finále mě odvezla jednu zastávku a následně mě vyhodila, protože byla porucha. Když jsem naopak utíkala na bus, sjela jsem zadkem po schodech a narazila si nohu, kterou jsem si při pádu přisedla. Cesta, která normálně trvá půl hodiny, mi trvala hodinu a půl a ještě jsem byla celá promočená.

Bublinková koupel plná slz

18. března 2013 v 20:43 | Šukatérka
Probrala jsem se před hodinou, spala jsem jako zabitá. Prostě jsem si lehla na břicho a spokojeně usnula. Nechápu ty řeči na facebooku, že holky, co mají větší prsa, nemůžou ležet na břichu, já je mám velký a spí se mi tak skvěle. Pomalu bych měla jít do sprchy, umýt si hlavu, ale moc se mi nechce...Místo toho se utápím v nostalgii a poslouchám tohle:

Muži jsou jako děti

16. března 2013 v 23:57 | Šukatérka
Můj šukatér včera slavil narozeniny, resp. ještě je slavit bude, ale moje rodinu mu taky nějaké ty somarinky dala a popila s ním u pizzy pivo. Po dlouhé době to byl den, kdy mi bylo opravdu psychicky dobře. A doufám, že to v blízké době nebude jedinej den. Momentálně šukatér sedí na mé posteli, postavil si autodráhů od ségry, jezdí si s autíčkama a kření se na mě, aby mi dal najevo, jak mu to jde. Hlavně, že mu včera bylo dvacet. Muži prostě budou pořád jako děti.

A šukatér holt bude vždycky věčně hravým dítětem. Mým kouzelným Petrem Panem, díky němuž navštěvuju Zemi Nezemi a relativně často. Je totiž nejlepší milenec, co jsem kdy měla. Teď jsem mu četla úryvek tohoto článku a prohlásil, že mě nemá rád, protože si z něj dělám prdel, jenže on autodráhu nikdy neměl, ale přitom po ní toužil. Už asi vím, co mu dám k jedenadvacátinám. Teď je spokojen, že jsem přesně vylíčila jeho argument s dráhou a si v klidu dál. Nevím, kdo to bude uklízet, až odejde - momentálně prohlásil ,,Ty!" - ale já to nebudu!

Ale kupodivu na tom šukatér hračička není tak zle.Byly předloňský Vánoce a já byla v Prčicích u babičky. Strýc s otcem si mě zavolali do obýváku a mysleli si, že se asi zvencu z vrtulníčku na ovládání, co strýc dostal. Jenže kdyby ten vrtulník aspoň letěl výš jak 50 centimetrů od země...

Nám ženským holt udělá radost šperk, ale naším mužům spíš autíčko na baterky....

Sagt mir wo die blumen sind

13. března 2013 v 22:48 | Šukatérka díky dnešní zkušenosti nemá chuť šukat
Zatímco piju černej čaj, snažím se dostat špínu zpod nehtů. Nechápu, jak se tam ta potvora vždycky dostane, když se nehrabu v hlíně a ani neošahávam prachonosiče. Mám v celku lepší náladu jak v posledních pár dnech, i když ideální už to asi nikdy nebude, což jsem zjistila dnes, když mi bylo prozrazeno, že do mě v pěti chtěli prát rivotril kvůli tomu, že jsem se bála spát sama. No co, tak jsem nechtěla spát bez mámy. Potom, co jsem viděla Sirotčinec, jsem stejně měla chuť si ji k sobě zavolat.

Vzhledem k tomu, že mám ze zdravotních důvodů přerušenou docházku, jsem byla poslána do do stacionáře, což by se dalo nazvat ,,ruční prace feat. arteterapie". Dostala jsem tam díky prosté větě před doktorkou, zeptala se mě: ,,Co tak doma děláš?", odpověděla jsem jí prostě a pravdivě: ,,Nudím se."

Bohužel, stacionář sídlí v budově největší psychiatrické léčebny v okolí. Dneska jsem se tam byla s otcem mrknout a myslela jsem, že uteču. Dokonce i on sám prohlásil, že je to tam ještě horší, než si myslel. Já prostředí blázinců znám jen z filmů, kde se často zveličuje. Ale víte co? Nezveličuje. Vážně to tam tak hrozný je. Stačí se podívat na ty lidi. Viděla jsem ženskou, které mohlo být kolem třiceti. V takovým věku by si měla tvořit zázemí a rodinu, pokud ji dosud nemá. Jenomže ona není schopná se jít ani sama na něco zeptat, protože je hrozně vystrašená a bojí se mluvit s chlapem. Byl tam jeden pán, tak čtyřicet let. Ten by měl mít asi tak dvě děti, slavit s ženou výročí svatby a mít jistý a relativně dobře placený zaměstnání. Jenomže se narodil dementní, potřebuje péči odborníků, základní lidský potřeby a v léčebně bude do doby, než dožije...

Léčebna je obrovskej komplex. Až takovej, že jsem dostala mapu, ale radši se tam nebudu nikde producírovat a nějak to tam přežiju. Snad. Kdyby se mě někdo nepovolanej ptal, co tam dělám, asi řeknu, že trpím nymfomanii. Třeba odejde. Ne, že by to nebyla pravda, ale to už musí být vážně těžká touha a pudy, když vás nepřejdou ani při pohledu na tamější zahradu. Tam snad ani na jaře žádný kytky nerostou....


Je smutný, jaký osudy člověk pozná. Musím se přiznat, že jsem docela ráda, že ta hrozná chodba, v které byli, je v přízemí a já se jí naštěstí vyhnu, protože budu vycpávat, kreslit a šít a v druhým patře, kde to není tak hrozný a lidi na tom nejsou zas až tak špatně. Je hrozně smutný, že člověku zdraví nepřeje anebo se rovnou narodí bez něho. A to si ještě pamatuju, jak jsem včera brečela, že budu vždycky fyzicky nemocná a nikdy nebudu psychicky zdravá. Ale lidi jsou na tom hůř...

A když jsem je viděla, myslela jsem, že uteču. A pak mi došla jedna věc. Můžu utéct..., ale neschovám se.
 
 

Reklama