Sagt mir wo die blumen sind

13. března 2013 v 22:48 | Šukatérka díky dnešní zkušenosti nemá chuť šukat |  Osudy dobré vojínky šukatérky
Zatímco piju černej čaj, snažím se dostat špínu zpod nehtů. Nechápu, jak se tam ta potvora vždycky dostane, když se nehrabu v hlíně a ani neošahávam prachonosiče. Mám v celku lepší náladu jak v posledních pár dnech, i když ideální už to asi nikdy nebude, což jsem zjistila dnes, když mi bylo prozrazeno, že do mě v pěti chtěli prát rivotril kvůli tomu, že jsem se bála spát sama. No co, tak jsem nechtěla spát bez mámy. Potom, co jsem viděla Sirotčinec, jsem stejně měla chuť si ji k sobě zavolat.

Vzhledem k tomu, že mám ze zdravotních důvodů přerušenou docházku, jsem byla poslána do do stacionáře, což by se dalo nazvat ,,ruční prace feat. arteterapie". Dostala jsem tam díky prosté větě před doktorkou, zeptala se mě: ,,Co tak doma děláš?", odpověděla jsem jí prostě a pravdivě: ,,Nudím se."

Bohužel, stacionář sídlí v budově největší psychiatrické léčebny v okolí. Dneska jsem se tam byla s otcem mrknout a myslela jsem, že uteču. Dokonce i on sám prohlásil, že je to tam ještě horší, než si myslel. Já prostředí blázinců znám jen z filmů, kde se často zveličuje. Ale víte co? Nezveličuje. Vážně to tam tak hrozný je. Stačí se podívat na ty lidi. Viděla jsem ženskou, které mohlo být kolem třiceti. V takovým věku by si měla tvořit zázemí a rodinu, pokud ji dosud nemá. Jenomže ona není schopná se jít ani sama na něco zeptat, protože je hrozně vystrašená a bojí se mluvit s chlapem. Byl tam jeden pán, tak čtyřicet let. Ten by měl mít asi tak dvě děti, slavit s ženou výročí svatby a mít jistý a relativně dobře placený zaměstnání. Jenomže se narodil dementní, potřebuje péči odborníků, základní lidský potřeby a v léčebně bude do doby, než dožije...

Léčebna je obrovskej komplex. Až takovej, že jsem dostala mapu, ale radši se tam nebudu nikde producírovat a nějak to tam přežiju. Snad. Kdyby se mě někdo nepovolanej ptal, co tam dělám, asi řeknu, že trpím nymfomanii. Třeba odejde. Ne, že by to nebyla pravda, ale to už musí být vážně těžká touha a pudy, když vás nepřejdou ani při pohledu na tamější zahradu. Tam snad ani na jaře žádný kytky nerostou....


Je smutný, jaký osudy člověk pozná. Musím se přiznat, že jsem docela ráda, že ta hrozná chodba, v které byli, je v přízemí a já se jí naštěstí vyhnu, protože budu vycpávat, kreslit a šít a v druhým patře, kde to není tak hrozný a lidi na tom nejsou zas až tak špatně. Je hrozně smutný, že člověku zdraví nepřeje anebo se rovnou narodí bez něho. A to si ještě pamatuju, jak jsem včera brečela, že budu vždycky fyzicky nemocná a nikdy nebudu psychicky zdravá. Ale lidi jsou na tom hůř...

A když jsem je viděla, myslela jsem, že uteču. A pak mi došla jedna věc. Můžu utéct..., ale neschovám se.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama